Jak se tvoří parfémy

Sestavování parfémové kompozice přirovnávají často mnozí odborníci k tvorbě hudební skladby. V parfumerii se také používají některé termíny běžné v hudbě - tón, akord, harmonie, disonance a kompozice, stupňovité regály u pracovního stolu parfuméra se nazývají varhany.

Na začátku práce každého tvůrčího parfuméra je představa o konečné vůni, které chce docílit. Tak pracuje s vonnými látkami a se svým zcela dokonalým čichem podobně jako hudební skladatel s tóny a sluchem. Oba při tom využívají své fantazie a také zkušenosti. Nejprve parfumér vybere jednotlivé vonné látky a zkouší jejich vzájemnou harmonii. Vonné látky se nanesou na tzv. testovací papírky, což jsou proužky savého neklíženého papíru, a čichem se hodnotí možnosti vzájemné kombinovatelnosti. Vybrané vonné látky se pak v co největším počtu různých kombinací naváží na přesných váhách. Tak vznikají základní vonné akordy, jejichž vůně se porovnávají opět za použití testovacích papírků. Posuzuje se počáteční vůně směsi a změny její vůně během odpařování. K zodpovědnému posouzení kvality vůně je třeba skutečně vycvičená, neustále osvěžovaná čichová paměť. Po sestavení nejvhodnějšího základního akordu, který je určujícím prvkem pro příští vonnou kreaci, následuje další fáze, při níž se akord rozvíjí a obohacuje o další látky. Výběr základních vonných látek je ovlivňován fantazií parfuméra, požadavky zákazníka, typem a druhem konečného výrobku a jeho cenovým limitem. Jako i v jiných oborech se v parfumerii většinou staví na základech vybudovaných.

Jako i v jiných oborech se v parfumerii většinou staví na základech vybudovaných předchůdci. V kompozicích pro pánské série se obvykle používají prvky kořenité, dřevité, juchtové a fougerové. Naproti tomu pro dámský parfém se vybírají květinové komplexy, sladce balzamické, jemně cypřišové nebo mošusové základní akordy. Základní typy se pak různě modifikují.

Parfém se skládá se tří základních částí - tónů, které jsou metaforicky přirovnávány k hudbě a společně tvoří harmonický akord. Jednotlivé tóny se rozvíjejí postupně v průběhu času.

Nejlepším způsobem, jak popsat celkový dojem z vůně parfému, je popsat jednotlivé tóny od první aplikace až po jemnou a téměř neznatelnou stopu vůně po mnoha hodinách nošení. Při tvorbě parfému musí umělec, kterým tvůrce parfému bezpochyby je, sladit do harmonického celku jak počáteční vysoké tóny (hlava), střední tóny (srdce), tak i nízké tóny (základ). Tvůrce vůně musí mít dokonalé znalosti o složkách parfému a přesně znát proces a dobu jejich prchání.
Hlava parfému je to první, co po aplikaci zapůsobí na naše smysly. Jo to právě hlava parfému, co utváří náš první dojem, a tudíž parfém prodává. Právě proto na ni parfémáři kladou velký důraz. Složky hlavy jsou malé lehké molekuly látek, které se rychleji odpařují. Hlava působí přibližně 15 minut. Poté se rozvíjejí střední a nízké tóny, které společně tvoří hlavní téma parfému. Střední tóny (srdce) začínají naplno vynikat po odeznění hlavy. Voní několik následujících hodin. Základní nízké tóny jsou ty součásti parfému, které prchají velmi pozvolna a lze je vnímat mnoho hodin po aplikaci. Kvalitní parfémy se sestavují tak, aby ve všech fázích rozvíjení vůně byl zajištěn její harmonický a stálý průběh. Kvalitní parfémy působí na naše smysly často i desítky hodin. Nízké tóny propůjčují parfému hloubku a kompaktnost a lze je vnímat až přibližně půl hodiny po aplikaci parfému.
Přesné složení parfému je vždy pečlivě střeženým tajemstvím. Znalci parfémů jsou ale schopni svým vytříbeným čichem identifikovat jednotlivé složky vůně, stejně jako znalci vína dokážou rozpoznat jemné nuance, které smyslům laika zůstávají hluboce skryté.

Tvorba parfémů je proces skládající se z několika kroků, které na sebe navazují a také na sobě závisí. Ani jeden z nich není méně důležitý než ten druhý. Možná se to nezdá, ale v pozadí tvorby parfémů se skrývají chemické postupy, dalo by se říci "alchymie".

Jednoznačně největším zdrojem vonných látek, které se při tvorbě parfémů používají, je rostlinná říše. Aromatické látky získávané z rostlin jsou mnohdy produkty sekundárního metabolismu a v přírodě slouží jako ochrana rostlin před býložravci, škůdci, ale také k přilákání hmyzu, který zajišťuje opylení květů. Zdrojem těchto sloučenin jsou jednotlivé části rostliny. Z různých částí lze dokonce získat více zcela odlišných vůní, jako je tomu například u nadzemní části a semínek koriandru.
Naskýtá se otázka, z jakých částí rostlin můžeme vonné látky získat. U některých rostlin se vonné látky nachází v kůře, jako je tomu například u skořice. Dále lze základ vůní nalézt v listech, třeba u šalvěje, levandule, rozmarýnu nebo citrusů. Od pradávna byly ceněny pro své vonné a léčivé vlastnosti pryskyřice. Mezi ty nejběžnější, které se v parfémářství využívají, patří olibanum nebo myrha. Pryskyřice pinie jsou například zvláště ceněným zdrojem terpenů, které se používají k organické syntéze dalších druhů vonných látek. Opomenout bychom neměli ani další části rostlin: semena a kořeny. K získávání vonných látek jsou oblíbená zejména semena známých koření koriandru, anýzu a kardamomu. Kakaové boby, které se nejčastěji používají k výrobě kakaa, jsou také vyhledávaným zdrojem vůní. Ti, kdo milují ovocné vůně, naleznou jejich původ zejména v plodech jabloně, třešně nebo velmi často používaných citrusů.
Pozornost parfémářského průmyslu se ale nejčastěji obrací ke květům rostlin, které jsou zejména zdrojem esencí. Za zmínku stojí obzvláště květy růže a jasmínu, dále citrusových stromů nebo květy ylang - ylang.
Z živočišné říše se k získávání vonných látek používají kromě výměšků pachových žláz zvířat také včelí vosk či feromony získané z některých druhů hmyzu.

Zachytit a konzervovat přírodní vůně se lidé snaží již tisíce let. Způsoby sušení květů a bylin a jejich ukládání do plátěných pytlíčků, které používaly naše babičky, nebo získávání vonných látek z rostlin horkou vodou jsou dávno překonané a v parfémářství se již nepoužívají.

Metody získávání vůní se liší podle typu základních vůní, které chceme získat. Mnohdy se jedná o velmi náročné procesy. Nejpoužívanější z nich jsou parní destilace, extrakce a separace.
Parní destilace je jedním z nejstarších a nejběžnějších způsobů získávání vonných olejů. Přitom je to velmi efektivní metoda, která umožňuje zpracovat velké množství přírodní suroviny přímo v místě jejího sběru. Rostliny se rozdrtí a v destilačním přístroji se pomocí horké páry oddělí těkavé látky. Po ochlazení se vonné oleje oddělí od vody použité k destilaci. Enfleuráž se k extrakci vonných látek také používala po staletí. Používají se při ní textilní pláty napuštěné živočišným tukem, do kterých se zatlačí okvětní lístky květů. Tuk po dobu několika dnů absorbuje vonné látky, poté se postup několikrát opakuje, až se tuk vůní zcela nasytí. Tuk se dále rozpustí v lihu, filtruje a destiluje, až vznikne velmi koncentrovaný vonný olej. Tato metoda se už nepoužívá, protože je velmi náročná. Je známá především z filmu Parfém: Příběh vraha, kde ji hlavní hrdina používá k získávání vůně z těl mladých dívek.
Extrakce je naopak metoda často praktikovaná. Používá se při ní rozpouštědel, které nesmí chemicky měnit strukturu extrahovaných vonných látek. Do uzavřených nádob s čerstvými nebo sušenými rostlinami se přivede rozpouštědlo - nejčastěji petrolejový olej nebo oxid uhličitý. Po procesu extrakce se musí rozpouštědlo beze zbytku odpařit a zůstane pouze čistá vonná látka. Extrakce je velmi šetrný proces, protože při něm nejsou vonné látky vystaveny vysokým teplotám.
Lisování zastudena je další metodou, která se ale používá pouze k získávání éterických látek z citrusů, kde jsou vonné oleje velmi citlivé na působení tepla.
Při výrobě parfémů se ale ve stále větší míře používají spíše syntetické substance

Vzhledem k vlivům populační exploze a využívání přírody množství rostlinných zdrojů vonných látek v současnosti již zdaleka nepokrývá potřeby parfumářského průmyslu.

Proto mají synteticky vytvořené látky ve voňavém průmyslu stále větší význam a nedaleko by se bez nich obejít. Již do poloviny 18. Století se vědci snažili proniknout do tajů vůní přírodních látek, rozšifrovat a napodobit jejich chemickou strukturu tak, aby je bylo možné vyrábět v laboratoři. To se jim povedlo, a dokonce věda došla tak daleko, že se v současnosti v laboratořích nejen napodobují přírodní látky, ale dokonce vytvářejí zcela nové, dosud neznámé sloučeniny a vůně. Základní syntetická vůně aldehyd šeříku je například charakteristická jak tóny konvalinky, tak i odstínu šeříku. Uměle vytvořená látka s krkolomným názvem allyljonon se pro změnu vyznačuje vůní fialek, kořenitým aroma s květinovými tóny a ovocným ananasovým tónem.
Díky vědě a rozmanitosti synteticky vytvořených vonných látek se parfumistům otevřely zcela nové možnosti. Bez uměle vtvořených látek by nikdy nebylo možné dosáhnout takových kompozic, jaké nabízí čistě přírodní substance, a mnoho slavných parfémů by těžko dosáhlo své výjimečné vůně a následného věhlasu.
Výsledný parfém sestává z přírodních a syntetických látek, alkoholu a vody. V některých případech se do celkové kompozice přidává ještě malé množství barviva. Alkohol také tvoří důležitou složku parfému, protože zajišťuje přijímání vonných látek lidskou pokožkou a jejich postupné uvolňování do okolí. Hotový parfém obsahuje průměrně 30 až 100 základních vůní. Moderní parfuméři při své práci ale vybírají z palety několika tisíc uměle vytvořených a přibližně 400 přírodních ingrediencí.
V příštím dílu našeho seriálu se blíže seznámíme s profesí a prací umělců v oblasti vůní - parfumistů.