Parfémy nakupujte na FAUN.CZ

Historie vůní

Důležité okamžiky

Dnes se proletíme "strojem času" a navštívíme zajímavá období. Nesmíme opomenout časy předcházející vzniku písemnictví, tedy dobu starší 5000 let. Protože se žádné záznamy nedochovaly, spolehneme se jen na hypotézy.

důležité okamžiky Slovní spojení per fumum (skrz kouř) napovídá, že se člověk řídil vůněmi odpradávna. Vůně dokáže okouzlit lidskou duši, ale také nalákat smysly a podráždit chuťové buňky. Toho si všiml již pračlověk - co vonělo jeho nosu, bylo pro něj dobré a záhy zjistil, že páchnoucí věci jsou nepříjemné či nepoživatelné. Dříve vůně a pachy plnily roli funkční, byly důležitě pro přežití. Dnes hraje estetika hlavní roli.

Babylon byl největším obchodním centrem starověkého světa. Slovem parfém se označovaly libé vůně linoucí se z kadidla. V mnoha kulturách byly parfémy součástí náboženských obřadů. Ve starověkém Egyptě se využívalo kadidla s myrhou pro obřady, ale i k lékařským účelům. K rostlinám, jež hrály v obřadech našich předků hlavní roli, patří kadidlovník, jalovec, různé druhy cypřišů a vůně z cedru. Egypťané milovali kosmetiku, práce s parfémy byla tedy ve starověku ceněným řemeslem. V době faraonů se z květů vyráběly vonně esence, které se rozmíchaly v oleji nebo tuku a byly používány jako parfémy, ale i jako balzamovací prostředky. Speciálním druhem kosmetiky v Egyptě byly voňavé masti, které se používaly kuriózním způsobem. Vznešení Egypťané si homole s mastí dávali během hostiny na hlavu. Homole byla přikrytá obvykle černou parukou, mast se postupně rozpouštěla a stékala na vyholenou hlavu, přičemž chladila i voněla. V raném středověku Arabové rozvinuli techniku destilace rostlin a rozvoj parfémů zaznamenal velký pokrok. Tato technologie umožnila výrobku éterických olejů a vonných vod (růžová voda), které byly užívány pro nejrůznější účely (osvěžovače do místností, na prádlo i k toaletním potřebám). Do Evropy byl poprvé jako novinka zaveden parfém francouzskou královnou Kateřinou Medicejskou. Parfémy a vonné prostředky z východu se po pádu Říma staly téměř nedostupným artiklem. Lidé z Evropy si však žádali stále nové vůně a parfémy. O jejich dovoz se staraly Benátky. Umění destilace se stále rozvíjelo, byla objevena aqua vitae, tedy koncentrovaný alkohol. Tato surovina byla při výrobě parfémů nepostradatelná.

Po roce 1492 obohatil Nový svět nejen Evropu, ale i ostatní světadíly o další nové parfémy. Přes Atlantský oceán se rozvíjel obchod s voňavými květy a rafinovanými parfémy. V období renesance postupně upadala osobní hygiena, a tím rostla spotřeba parfémů a zvyšovala se i jejich výroba. Centrem výroby se stalo město Grasse na jihu Francie.

Další revoluce ve vývoji parfémů nastala na přelomu 17. A 18. Století, kdy na scénu poprvé vstoupila kolínská voda (1710, dostala název po městě Kolín). V devatenáctém století se začaly parfémy vyrábět průmyslově. Rozvoj organické chemie vedl k výrobě organických vonných látek. Hitem se stalo především mýdlo - symbol čistoty a zdraví.

Již více než 100 let jsou parfémy spíše prostředky diskrétní péče o naši krásu. Vývoj vůní a parfémů nekončí a ani současných 60 tisíc vůni nestačí. Parfémy a nové jedinečné vůně jsou stále se obměňujícími osobitými výrobky lidské nápaditosti.


EGYPT

Vůně působí blahodárně na vědomí člověka. Tento fakt je znám již mnoho tisíciletí a nelze pochybovat ani o tom, že už pravěký člověk si oblíbil a vyhledával příjemně vonící květy.
První hodnověrné doklady o přírodních vonných látkách pocházejí ze čtvrtého tisíciletí před naším letopočtem. Od Číny až po Egypt znali lidé způsoby, jak získávat z rostlinného materiálu vůně.
A právě starověkému Egyptu se budeme věnovat.

Před téměř šesti tisíci lety existovala v údolí Nilu vysoce rozvinutá, civilizovaná a organizovaná společnost. Z období rané egyptské kultury neexistují žádné písemné doklady, avšak nálezy archeologů napovídají o tehdejším životě mnohé.
Velkolepé chrámy byly zasvěceny četným božstvům, která byla uctívána slavnostmi a oběťmi. K těm zápalným se nejčastěji používalo olibanum ? kadidlo a myrha. Každý bůh a každé roční období však měli ?své? vůně, některé směsi připravovali chrámoví kněží až ze šestnácti ingrediencí.
Z novější epochy egyptských dějin, z období Staré říše (asi 2695 až 2160 př. n. l.), existují nálezy dóz a flakonů na posvátné masti a oleje. Ty připravovali kněží macerací květů v olivovém či sezamovém oleji.
V období Střední, a zvláště pak Nové říše (do 1085 př. n. l.) dochází k velkému rozvoji kultury a umění. Centrem tehdy byly Théby a život u dvora oplýval luxusem. Faraon byl roven bohu a jako takový byl i uctíván. Příprava vonných olejů a mastí se považovala za tajné umění a byla vysoce ceněna. Už tehdy se používaly květiny, které se v parfumerii zpracovávají dodnes ? růže, jasmín, bazalka, máta a různá koření. Typické pro Egypt byly lotosové květy, znali i mošus, ambru a cibet.
Umění zkrášlování dosáhlo značného rozkvětu zejména v době proslulé královny Nefertiti. Vzhledem k horkému podnebí byli lidé zvyklí koupat se a natírat si tělo vonnými mastmi.
V roce 525 př. n. l. byl Egypt dobyt Peršany a později Řeky. Řekové založili Alexandrii, která se stala centrem kultury a umění celého tehdejšího západního světa. Z vládnoucí vrstvy makedonsko-řecké dynastie Ptolemaiovců vzešlo postupně sedm královen Kleopater. Smrtí poslední z nich, slavně Kleopatry VII., v roce 30 př. n. l. skončila helénská epocha dějin Egypta.
Obliba a používání vůní a nejrůznějších kosmetických přípravků dosáhly v té době vrcholu, a když se po smrti Kleopatry stal Egypt římskou provincií, převzali Římané mnohé kulturní návyky této země.

Olibanum - kadidlovník pravý (Boswelia sacra)

Pplaně rostoucí strom vyskytující se zejména v Etiopii, Somálsku a v některých oblastech Arabského poloostrova. Po poranění kůry roní světle žlutou pryskyřici. V současnosti se z ní vyrábí resinos olibanum a destilací vodní párou olibánová silice. Vůně obou produktů je balzamicko-kořenitá, lehce citronová s mírným jehličnatým odstínem. Používá se v kompozicích orientálního, ambrového a citrusového charakteru.

Myrha - myrhovník pravý (Commiphora abyssinica)

Trnitý keř s drobnými vejčitými lístky. Roste planě v Etiopii, Somálsku a v některých oblastech severní afriky. Po poranění roní kůra hnědou pryskyřici, která je surovinou pro výrobu silice a resinioidu. Oba produkty jsou příjemné, sladce kořenité a současně balzamicky voní. Používají se v mnoha parfémových kompozicích, zejména orientálního typu, a dále do juchtových a chyprových fantazií, v menší míře do kompozic pro zubní pasty.


STAROVĚKÉ ŘECKO

Před více než 2500 lety existovaly na území dnešního Řecka vysoce rozvinuté městské státy. Řekové uctívali mnoho bohů a bohyň, kterým se jako oběť zapalovalo olibanum a další vonné pryskyřice. Žádný obřad se také neobešel bez vonných olejů - nejčastěji růžového, ale macerovaly se také lilie, kosatce, levandule, majoránka, myrta a pískavice. Zvláštní oblibě se těšily fialky, jimiž se zdobila i lůžka nevěst.

O bohyni Afrodité se říkalo, že byla první, kdo začal vonné rostliny a oleje používat. A také Řekové používali mnoho vůní pro svou vlastní potřebu. Hygieně a kultuře těla vůbec věnovali velkou pozornost. Používání lázní převzali od Egypťanů, většinou se koupali v mramorových bazénech, otroci je poté natírali. Pro každou část těla existoval jiný přípravek, např. paže měly vonět po mátě, vlasy a řasy po majoránce, krk a hruď po fialkách, kolena se potírala výluhem z rozdrcené mateřídoušky... Zastávali zásadu: čím více, tím lépe. Mnoho vonných látek se spotřebovalo při hostinách - kromě koupele a mastí byl hostům nabízen květinový věnec a byli skrápěni výluhy vonných rostlin ze zlatých flakonů. V hodovních síních také létali holubi namočení ve vonných vodách a v letu pak rozptylovali jemnou vůni. V mnohých domech měli i psi namazané tlapky vonnými mastmi, aby za sebou zanechávali vonící stopy. Do této doby datujeme také první značkové kosmetické výrobky - athénský občan Megallos se zabýval výrobou vonných směsí a prodával je pod svou značkou Megallium.


INDIE

Jen málokomu se při pomyšlení na Indii nevybaví květy, barvy a pestrá sárí žen. A jen málokterý cestovatel neucítí společně se vzpomínkami tu nenapodobitelnou směs vůní, která ho provázela na každém kroku. Nezáleží přitom vůbec na tom, kolik času od návratu z této tropické země již uběhlo.

O tom, že na indickém subkontinentu existovaly vyspělé civilizace už ve 4. až 3. tisíciletí před naším letopočtem, jsou dnes mnohé doklady. Při archeologických výzkumech byl nalezen i jednoduchý terakotový předchůdce destilačního přístroje pro přípravu vonných vod. Jeho stáří se odhaduje na 5000 let a ke spatření je v současné době v muzeu v pákistánském městě Taxila.

Mnohé o životě v tehdejší době se dozvídáme z védských textů, nejstarších písemných dokladů indické kultury. Jako i jinde také zde sloužily vonné květy a pryskyřice v první řadě k poctě příslušných božstev. Čím vyšší bůh, tím vzácnější rostlina mu byla zasvěcena. Bráhmovi, nejvyššímu bohu hinduistů, patřila vzácná modrá Michelia champaca. Oběti se přinášely i bohům Višnovi a Šivovi, k zápalným obětem se používalo zejména santalové dřevo. Výběr vůní byl vždy bohatý, protože je jen málo zemí, které se mohou vyrovnat Indii v množství a bohatství druhů vonných rostlin. Mezi nejoblíbenější patřila a dodnes patří růže, ale také již zmíněný santal, jasmín, květy akácie, pandánu, heny a mnohé další. Vůně měly velký význam nejen v náboženském, ale i v běžném životě Indů a provázely člověka od narození do smrti. Masťové oleje připravované z rostlin sloužily pro kosmetické a léčebné účely a znalci Kámasútry si jistě vybaví, že pro zvýšení erotické přitažlivosti je ženám doporučováno potřít své tělo vonnými oleji. S dostupností méně vzácných směsí pravděpodobně nebývaly problémy. Ještě v nedávné minulosti byli v ulicích indických měst běžným jevem drobní obchodníci s vonnými látkami, kteří na místě připravovali specifickou směs podle konkrétních přání a potřeb zákazníka. Parfémovaly se i barvicí směsi, kterými si věřící hinduisté kreslili na pažích a obličeji obřadná znamení, parfémovaly se i oděvy, vlasy, lůžka... Parfémy starého Orientu se vůní lišily od těch používaných v Evropě. Mezi nejoblíbenější patřívala směs mošusu, santalu a růže. A i když si v dnešním globalizovaném světě kupují Indové stejné vůně jako my, v tradičních domácnostech stále převládají původní vonné směsi v rostlinných olejích.


ČÍNA

Již ve 3. tisíciletí před n. l. existovaly v Číně dokonale organizované státní útvary s propracovanou kulturou a filosofií. Uspořádání vesmíru bylo pro Číňany předobrazem života pozemského - dle těchto teorií působí ve všem dvě protikladné energie: jin a jang.

Jejich spojením vzniká život. Cílem je udržet obě energie v rovnováze. Jin - ženský prvek - byl rovněž symbolem ženy a všeho krásného. Proto také květiny a vůně provázely kultivované Číňany v každodenním životě, pro významy "krása" a "vůně" existoval dokonce stejný výraz. Květiny měly taktéž své symbolické významy a některým byly přisuzovány afrodiziakální účinky. V Číně běžně rostly kafrovníky, badyáníky, skořicovníky, některé druhy citrusů, broskve a meruňky. Ze S'-čchuanu a Tibetu byla dovážena další vzácná surovina - mošus, která byla hojně používána k mnoha účelům, např. i k parfémování tuší na psaní a malování. Číňané také originálně využívali vonné květy některých rostlin k parfémování čaje, např. dodnes oblíbeného jasmínu, gardénií nebo chryzantém. Číňané vůbec parfémovali spíše své okolí než vlastní těla. Skříňky vyráběli z vonného dřeva kafrovníku, žebra ozdobných vějířů byla často ze santalového nebo jiného vonného dřeva. A jako ve všech starověkých civilizacích i zde se používaly vonné látky k zápalným obětem. Příprava zápalných směsí byla rituálním obřadem, kdy se nejprve všechny součásti rozemlely na prášek, smíchaly s pojidlem a ze vzniklé hmoty se formovaly granule, tyčinky nebo kužely. Spalováním tyčinek se měřil čas při náboženských meditacích, po jejich dohoření cinkl malý zvonek, který byl připojen na konci dvou hořících tyčinek. Většina ostatních vonných surovin se do Číny dovážela, zejména z arabských zemí. Později podnikali Číňané také dlouhé výpravy na svých džunkách po jižních mořích a ze svých cest dováželi mnoho pro ně exotických vonných látek. Pro obchod s orientálním zbožím byla od 5. století hojně využívána suchozemská cesta (tzv. Hedvábná stezka) vedoucí z města Sian přes poušť Gobi, pamírské průsmyky, města Bucharu a Samarkand a dále přes Persii až na evropské trhy. Vrcholný význam získala ve 13. století, tedy přibližně v době, kdy se do Číny dostal Marco Polo.

Mošus

Obyvatel vysokohorských oblastí Tibetu - samec kabara pižmového, příbuzný asijských jelenů - má v blízkosti pohlavních orgánů váček, ve kterém se shromažďuje sekret - mošus. V surovém stavu je to masťovitá páchnoucí hmota, která se však sušila a zpracovávala na lihovou tinkturu, pak dlouhou dobu zrála. Je to jedna z nejintenzivněji vonících látek. Sílu a stabilitu její vůně dokládají různé dobové zprávy. Například se tradovalo, že vůně mošusu je tak silná, že jej i přes velmi pečlivé a mnohovrstvé balení nebylo možné přepravovat na stejných lodích, na kterých se z asijských zemí vozil čaj. V dnešní době bývají využívány syntetické mošusové látky.


Řecko a Řím

Znalost bylin a dalších rostlin pro účely medicíny a parfémářství rostla společně s tím, jak člověk cestoval do vzdálených krajů a přivážel zpět z cizokrajných zemí podivnou novou floru.

Alexandr Veliký posílal z dobytých území v Persii zpět do vlasti vzorky svému učiteli Theophrastovi. Ten budoval botanickou zahradu a napsal první knihu o vůních, ve které zmiňuje použití sušených květin, rostlin a vůní k navození různých stavů mysli a podpoře zdraví.
Dala by se považovat za jednu z prvních zmínek o aromaterapii. Koupele a parfumerie byly důležité ve starém Římě. V té době byly již živě využívány obchodní stezky do Arábie, Indie a Číny. Po nich kupci dováželi exotické rostliny jako santalové dřevo, pomeranče a koření. Poptávka po parfémech byla tak velká, že podpořila rozvoj sklářství, které dodávalo praktické a populární skleněné flakony. Po pádu Římské říše pokračovali v parfémářství učenci z Persie a Arábie. Během tohoto klasického období islámské vědy byly vůně každodenní součásti života. Z ingrediencí převládala růže, jejíž olej se používal k ošetření pleti a vlasů, růžová voda pak při vaření. Jen obyvatelé Bagdádu spotřebovali v té době na 30 tisíc lahviček vonné tresti z růží ročně!


Itálie a Francie

Před nástupem renesance byly jedinými stopami rostlin pěstovaných pro parfémářství a medicínu v Evropě bylinky pěstované mnichy v některých klášterech. Pěstování rostlin pro jejich vůni nebo pro ozdobu bylo teprve ve svých počátcích. V době italské renesance se začal obchod rozvíjet. Exotické zboží a nové zvyky z Blízkého a Dálného východu se staly módními stejně jako obnovený zájem o hygienu. Italové z vyšších tříd si oblíbili zvyk koupat se a umývat si vlasy jednou týdně. V této době bylo publikováno mnoho knih o rostlinách pro účely medicíny a kosmetiky. V roce 1533 podnítil sňatek italské šlechtičny se synem krále Francie zájem o nové italské zvyklosti v oblasti hygieny a parfémů. Francouzský zájem o parfémy tak velmi vzrostl, což platí dodnes. Zájem o vůně, zdraví a hygienu expandoval po celém západním světě až do současného měřítka.


Copyright © 2018 Parfémy - FM GROUP.
Valid XHTML 1.0 Transitional
Naakup.cz | www.parfemyfm.myeshop.cz | Levné parfémy FM Group | Fm Group | Drogerie Dedra | Ekologická drogerie Dedra